les Enfants Perdus

Lipany 2012 aneb one man show

Na Lipany jsem se rozhodl jet hlavně proto, že tam byla možnost vyzkoušet a pořídit tesák na baroko, tak jsem chtěl spojit příjemné z užitečným, protože se ke mně nikdo nepřidal jel jsem sám.

Z pátku na sobotu jsem přespal u kamarádky v Ostravě, ve 3:58 ráno mi jel vlak směr Praha no a v 8:14 jsem už stál na perónu v Českém Brodě. Čekalo mne ještě cca 12 kilometrů k Lipanské mohyle, kde se bitva konala, řidiči autobusu mne moc nepotěšili - k mohyle momentálně nic nejelo, poslali mne přes celý Brod, na výpadovku (spíš cestu 4 třídy) směrem k Lipanům.

Ten den to vypadalo na pěkné počasí, slunko už začínalo hřát, a s halapartnou na rameni jsem si říkal: „Michale tudy cesta nevede“, po pár metrech chůze hned u prvního obchodu (stavebniny) jsem použil staré osvědčené stopařské fígle z mládí a už jsem se vezl s místními domorodci ve staré škodovce směrem k Lipanům. Vysadili mne cca 5 km před Mohylou, ve vesnici, kde jejich cesta končila.

Krajina pod mohylou

Ve vesnici byl klid, občas zakokrhal kohout, zaštěkal pes, jinak ticho. Na konci té vesnice jsem potkal chlapíka, který kosil louku kosou a to mi udělalo takovou radost, že jsem si málem začal nahlas zpívat. Není nic pěknějšího než práce rukama. Napadlo mne, zda i před těmi 578 lety potkávali bojovníci směřující k Lipské hoře místní domorodce při práci, a třeba předek toho chlapíka, kterého jsem potkal já, také potkal nějakého bojovníka a má představivost a fantazie začaly pracovat na plné obrátky a byla to příjemná cesta s halapartnou na rameni, zpívaly ptáci svítilo slunko, vyplašení zajíci pelášili po poli a najednou mne z mého snění vytrhlo zastavivší auto, ve kterém jel čert (hlavní organizátor bitvy u Lipan) a ten mne dovezl rovnou až do vojenského ležení k mohyle.

Tam jsem se převlékl do kostýmu, schoval své civilní věci u šermířů, které od vidění znám, a už se svolávalo na secvičnou.

Rozdělování úkolů

Dal jsem se na stranu sirotčího a táborského polního vojska, v rámci scénáře ke spížovacímu oddílu, vše se vyzkoušelo a vypadalo to náramně.

Spížovací oddíl při nácviku

Na secvičné jsem se sešel s pánem (Enc, to je ten, který provázel v tom dokumentu o životě žoldáka za 30 leté války), který mi měl dle domluvy přivézt tesák od jiného pána, s tesákem to láska na první pohled nebyla a tak jsem ho nevzal, ale pěkně jsme si popovídali.

oběd a jeho rozdělování

Po secvičné byl oběd, první chod byl hlavním jídlem (řídké zelí na sladko kyselo s kousky masa (opravdu jsem měl jen dva) a chleba) a druhý polívka (cibulačka, ale taková hodně vodová). Donesl jsem si jídlo do jediného stínu, široko daleko, pod mohylu a tam se najedl. Po obědě přivezli vozy, dostavělo se ležení a okolo 14 hodiny už se začali všichni chystat na boj. Před samotnou bitvou byly ukázky všemožného válečného umění pro veřejnost a pak začala samotná bitva…

Náš spížovací oddíl v bitvě, vedeme unesené ženy a odvedence, ti nám nesou kořist

My, jako spížovací oddíl, jsme celou bitvu začínali, měl jsem na levém křídle na starosti unesené ženy, ale moc dobře jsem se s touto rolí nepopral (pozdě si člověk uvědomí, že šermíř by měl být také trochu hercem).

Ze zálohy nás napadají střelci panské jednoty…

Těsně před naší vozovou hradbou nás napadl oddíl střelců panské jednoty a vzápětí i oddíl Lazarův (ti na nás vytáhly lano, což ve scénáři nebylo a nádherně nás dostali, jeden mne tak nabral, až mi přilba vylétla do vzduchu a já šel k zemi.

I když měl v jedné ruce provaz, dostal mne na zem…

Než nám naši z ležení přispěchali na pomoc bylo po nás, došlo k potyčce a recyklaci, dle pokynů moderátora bychom se měli stáhnout do vozové hradby, ale přes ten dým a hluk nás část šla proti vlastním dělům, která pálila jednu ránu za druhou, nakonec jsme se přískoky co to šlo, za nesmírného řevu a nadávání našich dělostřelců, bezpečně dostaly za naše vozy.

Recyklace a stahování za hradby…

Dělostřelci stříleli tak, že místy nešlo na krok vidět…

Vyjednávání…

Poté se dle scénáře vyjednávalo, velitelé se nedohodli a tak následoval útok za útokem, lest a naše konečná porážka, dobíjení přeživších radikálů, bědování žen, popravy, olupování mrtvých a to byl konec bitvy u Lipan, panská jednota zvítězila a v Čechách nastal mír.

Útok na naše vozy…

Náš protiútok, aneb zátiší s Prokůpkem…

Popravy radikálních husitů…

Závěrečné defilé a odchod z bojiště…

Ještě jeden okamžik připomenu, když jsme na našem křídle odrazili jeden z útoků panské jednoty a oni utíkali a my řvali „běží“, ptal se jeden chlapec cca 9 let, zda na ně může střílet z kuše, po svolení vystřelil a zasáhl (bylo to cca 30 metrů) tak jsme si všichni společné, vítězoslavně a chválejíce chlapce zařvali.

Hned po bitvě cca okolo 15:30 jsem se převlékl do civilu, rozloučil s pořadateli, hodil halapartnu na rameno, použil stopařský fígl z mládí a na první dobrou skončil v Kolíně před nádražím a ve 20:00 jsem už byl doma v Příboře.

Byla to moc příjemná bitva, počasí se vydařilo, spousta zajímavých lidí, překvapilo mne, že na obou stranách bojovaly ženy i děti i „starci“, že některé skupiny jsou takto věkově rozmanité, taky když se podíváte na fotky, co jsou na netu, tak uvidíte, že ta nálada a atmosféra tam je, že to tam prostě je. Už teď se těším na příští bitvu 2013. Tak zase za rok na stejném místě se popereme čech s čechem... není nad bratrovražedný boj…

Aktuality

Setkání studentů

17. 04. 2024

Jablunkov

15. 08. 2023

Tenczyn

02. 08. 2023