les Enfants Perdus

Bíla hora

Sotva vyjedeme, podávám Lence půjčenou navigaci a říkám: „máš 300 kilometrů na to, abyste se skamarádily, jinak máme v Praze problém.“ Ta chytrá hračka nás vytrvale posílá na nejbližším exitu doprava a přitom ukazuje, že jedeme mimo cesty někde po poli. Za Brnem se konečně daří uzavřít dohodu o spolupráci a tak získáváme rádce na kličkování po Pankráci, Podolím a napříč Prahou až na Vypich.

Před odjezdem jsme absolvovali doplnění proviantu pro celou skupinu a že toho bylo hodně ať už na objem, tak i na kila. Málem jsem se vyvrátil, když jsem na Vypichu zjistil, že přes cestu máme nově otevřený supermarket a moje „bezbřehá láska“ vůči pražákům tak dostala další výživu. (Teď mám na mysli organizátory, že na tuhle drobnost nějak pozapomněli upozornit. Market by měl kšeft a my více místa v autech.)

Protože se markytánky naší a jisté zpřátelené skupiny (se kterou se obvykle „řežeme jak psi“) domluvily, že spojí síly a vytvoří společnou kuchyni, bylo žádoucí, aby naše dost rozměrné stany byly vedle sebe. Ovšem tenťáci mohli vyjet až odpoledne s jednoznačným příjezdem na Vypich až za tmy, a tak rádi přijali slib od šťastlivců, co vyjížděli bavit se podstatně dřív, že místo pro stany ohlídají. Sliby – chyby. Na místo pro pěchotní „áčko“ se naše šapito prostě nevejde, ztrácíme dvě hodiny čekáním než se najde někdo, kdo dokáže říci, kde se můžeme zabydlet, aby to nevadilo scénáři bitvy. Markytánky jsou silně rozladěné, protože jejich původní záměr s výživou vojska je v troskách. Poděkování jde bez dalšího upřesnění do vlastních řad.

Postavit náš osmimetrový stan už je pak věc rutiny, někteří už mají po večerce a zalézají pod deky, jiní teprve přijíždějí.

Ráno jdeme na prohlídku marketu a bereme to důkladně… toalety tam mají celkem fajn ;-) , regály plné a většina nakupujících nemá nejmenší tušení, proč je tam tolik lidí ve středověkém kostýmu. Jó drazí pražáci, život není jen žrádlo a slevy v marketech.

Dopolední seznámení vojsk se scénářem bitvy, prohlížíme si stánky se vším možným od piva a buřtů až po zbraně, s hlasitým komentářem obloukem obcházím stan s cedulí „věštírna“, a je čas přichystat oběd. Děvčata se snaží ze všech sil a pak zůstávají s nechápavým výrazem ve tvářích, když se jim na žádost o přinesení vody z cisterny dostane odpovědi „já se jdu s kámošema podívat, co je ve stáncích“ a vidí už jen záda... Situaci zachraňuje Vašek, bere vaky a spolu s Martinem se zhostí role nosičů vody. Oběd byl super, jak taky jinak.

Odpoledne máme možnost si vyzkoušet na vlastním těle, co mysleli pyrotechnici větou: „dojdete tady k těm krtincům, zastavíte se a před vámi vybuchnou nálože“.

Ochotně se měním v mrtvolu, protože mám hlínu všude, i tam, kde by rozhodně být neměla. Ostatní jsou na tom stejně, protíráme si oči, markytánky se postarají o „recyklaci mrtvol“.

Jsme u zdi obory, daleko od diváků, takže si užíváme válečné vřavy o to víc.

Třebaže ne všechno vyšlo podle plánů a přišla i improvizace, výsledek musel být pro oko diváka hodně působivý.

Závěrečné defilé a já si hledám obvyklou oběť, která odpálí nevystřelenou mušketu. Výběr je jednoduchý – mladá mamina v modrém tričku. Nejdřív dělá drahoty, že to odpálí manžel, ale toho odmítám s komentářem, že si střílení mohl dost užít na vojně, a tak si dotyčná nakonec užívá obdivu malého syna a nejspíš i závisti manžela, který se přiznal, že vojnu bulnul a pro věčnou památku aspoň pořizuje videozáznam.

Čistíme zbraně, někteří potom odjíždějí dělat rozruch do centra, jiní zůstávají v táboře. K večeři se podává rožněné prasátko a pivo v režii pořadatelů, tak si trochu spravili reputaci za ten zatajený market. Hlučný doprovodný program je dlouho do noci, spát se nedá, tak posloucháme historicky cenné hity z dob, kdy jsme i my letitější vymetali diskošky, a je nám fajn.

Ráno se projevuje, že někteří nedobře odhadli svoje síly, předčasně opouštějí bojiště a odjíždějí domů s výmluvou, že to je daleko…

Markytánky vykouzlily senzační snídani a ve skvělé náladě celá jednotka vyráží k letohrádku uctít památku padlých. Před rokem to byl úspěšný výsev pomněnek, letos jsme strkali do hlíny jakési cibulky nebo co to bylo, výsledek uvidíme napřesrok. Znalci přes kytky to tipují na česnek, ale nikomu to raději neříkejte.

K obědu jsou halušky se zelím. Takticky perfektní nápad, dneska můžeme bojovat s lítým nepřítelem kromě kordů, pík, arkebuz a mušket i bioplynem ;-)

Bitva se stejným scénářem jako včera, jen v trošku menších počtech vojska, už si dáváme pozor na ty podminované krtince, několikrát se necháme zrecyklovat a když už není koho zabíjet a zhášíme doutnáky, stojíme v slušné linii, což se nám snad ještě nepovedlo…

Docela se ujalo odpalování nevystřelených mušket odvážnými maminami, takže se znovu a znovu nabíjí a filmuje, jen jedné nepřizpůsobivé skupince kazíme záměr nechat se všichni najednou vyfotit s mušketami.

Balíme, nakládáme, loučíme se a jedeme domů. Čeká nás nějakých 350 kilometrů a jeden z možných řidičů odpadá, takže až někam k Devíti křížům řídí oktávku s tunovým vozíkem za zadkem Lenka. Jdeme na kafe a něco sladkého, střídání u volantu a pokračujeme v cestě. Ze zadních sedadel se ozývá spokojené funění spáčů a nic jim nevadí, že rádio festovně cpe do reproduktorů stejný repertoár, jaký se pouštěl v noci na Vypichu.

Vstávej, jsi doma ;-)

Jo? Už? Já jsem fakt nespal!

Tak se mějte a zas někdy příště.

Aktuality

Setkání studentů

17. 04. 2024

Jablunkov

15. 08. 2023

Tenczyn

02. 08. 2023